Hana Voleková (Agentura Kantar)
Dobrý den všem, vítám vás na dnešní debatě, kterou mám tu čest moderovat.

K filmovému prostředí jsem se v posledních letech dostala poměrně blízko díky práci na studii Ženy v hlavních filmových profesích u hraného filmu. Na jejím vzniku jsem spolupracovala s týmem Kantar, datovými analytiky z Antares a Terezou Dvořákovou. Studie vznikla pro Asociaci producentů v audiovizi za podpory Státního fondu české kinematografie.

Dnes bych vám ji ráda stručně představila – spíše jako úvod. Podrobnější výsledky najdete na webu Asociace producentů.

Studie se zaměřuje na období 1993–2023 a analyzuje celkem 634 českých celovečerních filmů. Sleduje zastoupení žen v klíčových profesích – režie, scénář, produkce, vedení výroby, kamera, zvuk, střih a hudba.

Výsledky jsou poměrně jednoznačné: podíl žen se dlouhodobě pohybuje kolem 19–20 % a roste jen velmi pomalu. Nelze tedy mluvit o zásadním posunu.

Nejvyšší zastoupení žen vidíme u vedoucích výroby, mírný nárůst u scenáristek. Naopak u producentek dochází k mírnému poklesu. Technické profese, zejména kamera, zůstávají výrazně mužskou doménou – v Česku kolem 3 %, zatímco evropský průměr je přibližně 9 %.

Vedle kvantitativní analýzy jsme realizovali i hloubkové rozhovory s filmařkami. Ty odhalily klíčové bariéry: náročné pracovní podmínky, finanční nejistotu a obtížné slaďování práce s rodinou.

Natáčení často znamená dvanáctihodinové směny, vysoký tlak a minimum času na odpočinek. V takových podmínkách je péče o rodinu velmi obtížná a řada žen po narození dětí profesi opouští nebo přerušuje.

Další bariérou jsou stereotypy – někdy už na filmových školách. Například představa, že ženy po třicítce stejně odejdou kvůli rodině. V technických profesích jsou tyto předsudky ještě silnější.

Z rozhovorů také vyplynulo, že ženy často čelí nerovnému postavení při vyjednávání a méně si říkají o vyšší honorář, čímž se nerovnost dále prohlubuje.

Shrnuto: zastoupení žen v českém filmu spíše stagnuje a zůstává pod evropským průměrem. Hlavní překážky souvisejí s pracovními podmínkami, finanční nejistotou, stereotypy a obtížným slaďováním profesního a osobního života.

To je ode mě úvod – ráda bych teď otevřela diskusi a zeptala se našich hostů na jejich zkušenosti.

Karolína Nedělová (Česká ženská lobby)
Dobrý den, děkuji za slovo.

Zastupuji Českou ženskou lobby, střešní organizaci sdružující více než třicet organizací zaměřených na ženská práva. Zatím mezi nimi nemáme žádnou filmovou organizaci, a berte to tedy i jako pozvání ke spolupráci.

Situace, o které zde mluvíme, není specifická jen pro film – podobná je i v dalších oborech. Česká republika se dlouhodobě pohybuje na spodních příčkách evropského žebříčku rovnosti žen a mužů.

Pozitivní je, že se do veřejné debaty dostává téma péče – například zapojení otců do rodičovské dovolené. Uvidíme, jaký to přinese posun.

Zora Cejnková (Česká Leonarda)
Děkuji za slovo. Jsem scenáristka a režisérka a založila jsem filmovou cenu Česká Leonarda.

Na rozdíl od jiných cen oceňuje projekty ve fázi vývoje – podporujeme například adaptace současné literatury, animaci a dokument.

Smyslem je povzbudit ženy, aby se nebály velkých témat. Filmové školy jsou plné talentovaných studentek, ale po absolutoriu jich mnoho z oboru mizí.

Zároveň je podle mě problém v tom, že filmová témata jsou často nahlížena mužskou optikou. A někdy dochází k paradoxům – režisér dostane podporu na film o ženách, zatímco režisérka se stejným tématem ne.

Osobně si myslím, že klíčová otázka směřuje k producentům: proč nedávají více prostoru ženám autorkám?

Elmar Klos (FITES)
Já jsem jednoznačně pro ženy. Podle mě jde především o osobnost a talent.

Přál bych si, aby ženy měly co nejlepší podmínky pro svou práci a aby v kinematografii panovala skutečná kolegialita bez předsudků.

Klára Jíchová
Jsem čerstvá absolventka FAMO a teprve se v tomto prostředí učím fungovat.

Na školách sice přibývá žen, ale na place stále převažují muži. Pro mě osobně je výzvou udržet si autenticitu témat. Když píšu existenciální drama se vztahovou rovinou, bývá označováno jako „ženské téma“. U mužských kolegů se to nestává.

Zajímavá je i role jazyka. V angličtině řeknu jednoduše director, v češtině se řeší „režisérka“. Někdy to vnímám jako jemné zmenšení role.

Reakce z panelu
Jazyk skutečně ovlivňuje naše vnímání reality – a také postavení žen ve společnosti.

Markéta Hodoušková (Festival Czech-In)
Já bych k tomu jen doplnila, že například ve francouzštině se v posledních letech stále více prosazuje vytváření ženských tvarů profesí. V textech se často uvádějí obě varianty – mužská i ženská – právě proto, aby byla ženská přítomnost více viditelná.

Teď bych se ještě krátce vrátila k tomu, co jsem si osobně odnesla z dokumentu Pátraní po Ester který jsme viděli. Viděli jsme portréty naprosto mimořádných režisérek. Zaujalo mě ale, jak jsou z mého pohledu některé z nich stále nedoceněné.

Často se například mluví o Ester Krumbachové jako o „šedé eminenci“ československé nové vlny. Byla to umělkyně, která stála za mnoha filmy – a řada režisérů to ve svých rozhovorech přiznává. Její práce na kostýmech, scénografii a dramaturgii zásadně ovlivnila výslednou podobu těchto filmů.

Žiji už pětadvacet let ve Francii a programuji tam festival. Vidím tedy, jak je československá kinematografie vnímána ze zahraničí. Právě ty specifické vizuální a dramaturgické prvky, které si zahraniční divák často pamatuje, jsou často výsledkem práce Ester Krumbachové.

Zaujalo mě také, že její jméno někdy v titulcích vůbec nebylo, přestože přinesla klíčové nápady.

Před dvěma lety jsme například promítali film Vražda inženýra Čerta, který Národní filmový archiv digitalizoval. Film byl uveden i v Rotterdamu a měl obrovský úspěch. U nás na festivalu dokonce získal speciální cenu studentské poroty ze Sorbonny.

Mnoho diváků ho vnímalo jako skutečný objev. Proto mě překvapilo, když jsem v dokumentu slyšela, že jak Jan Němec, tak i sama Věra Chytilová o něm mluvili poměrně kriticky.

Možná se jen změnil čas a způsob, jak film vnímáme. Možná ho dnes vidíme v jiném kontextu. Ale také mě napadlo, jestli v tom není určitý syndrom podceňování, kdy jsou ženské tvůrčí přínosy někdy zlehčovány nebo připisovány někomu jinému.

Hana Voleková (Agentura Kantar) V rozhovorech se objevovala i zkušenost producentek, kterým se stalo, že sdílely nějaký nápad – třeba během obyčejného rozhovoru v tramvaji – a o týden později se ten nápad objevil jako zásadní změna projektu, ale už byl prezentován jako myšlenka někoho jiného.

Výzva ke spolupráci

Karolína Nedělová á z České ženské lobby uzavřela debatu pozváním k širší spolupráci. Přestože je Česko v žebříčku rovnosti žen a mužů v EU stále na chvostu (třetí od konce), vidí naději v otevírání témat, jako je hodnota neformální péče a zapojení otců do rodičovské dovolené.

Akce se konala u příležitosti Mezinárodního dne žen ve spolupráci s Česká ženská lobby,  Festivalem Czech Film r a Francouzským institutem.

Zajímá vás víc? Kompletní studii „Ženy v hlavních filmových profesích“ naleznete na webu Asociace producentů v audiovizi.